Rozhovor s Josefem Voborníkem

Řemeslo není jen o tom, dělat poctivě svoji práci, ale také ji musíte umět prodat a přitom si zachovat svoji hodnotu. Pepa Voborník je živým důkazem toho, že to jde...

Pepo, pro některé podlaháře jste nebem a pro některé naopak peklem. Provozujete největší podlahářský web, který sledují tisíce lidí denně. Jste jeden z nejdražších podlahářů, a přesto máte na půl roku obsazené termíny. Jaká cesta Vás přivedla až sem? Kde to začalo u Vás?

Dělám, co mě baví. Já jsem vyučený elektromechanik pro stroje a zařízení se specializaci pro rozvodné skříně, jen proto, že jsem moc na výběr neměl a chtěl jsem něco dělat rukama. Jako malý jsem měl atopický ekzém a jediné, čím jsem mohl být, byl elektrikář nebo čalouník, myslím. Táta byl podlahář a o letních prázdninách jsme u něj dělali s bráchama brigády. Zametání, čištění podlah, natírání lišt a tak.

K pokládání Vás nepustil?

Když jsem si myslel, že už něco umím a chtěl jsem pokládat, tak řekl: „máš zameteno?" a když jsem tvrdil, že jo, tak to šel zkontrolovat. Tehdy nebyly žádný průmyslový vysavače a dobře vyčistit podklad byla makačka. Většinou to pak skončilo na tom, že jsem šel zametat znovu. To byla tvrdá škola preciznosti, ale zůstalo mi to až do dneška. Teď si nedovedu představit odfláknout svoji práci, protože si vždycky vybavím tátu, že by mě seřezal, jak psa [smích]. Ale dneska mám hlavně k dispozici výkonný vysavač...

A jak to bylo s videopodlahama? Předpokládám, že jste začínal sám. O tom něco vím... [smích]

To jsem ještě dělal u firmy Supellex. Měl jsem natočených pár videí a chtěl jsem vytvořit nějakou databázi na firemním webu. Nebylo to tehdy priorita vedení, tak jsem se do toho pustil sám.

Takže postavit nový web, naučit se to spravovat atd...

Vzal jsem si tužku, papír a začal jsem si malovat tlačítko, okýnko. Na druhý list, co se stane, když kliknu sem a tak jsem to celé navrhl. Pak jsem začal hledat někoho v okolí, kdo mi to podle toho postaví. Našel jsem jednoho pána, který ten web staví i dnes. Na první schůzce jsem mu řekl „Potřebuju web". On na to „To není problém", ale když jsem mu celý svůj projekt představil, tak řekl: „A k čemu to je? Na to nikdo nebude chodit. Kdo to bude platit?". [smích] No, řekl jsem mu, že to budu platit já a že nevadí, že to nebude fungovat, jen ať to postaví a řekl jsem mu: „Mám pět dětí, na večer potřebuju už jinýho koníčka".

Jak dlouho trvalo, než se web rozjel? Vy už jste měl pár videí v kapse, takže bylo s čím začít...

Předpokládali jsme návštěvnost kolem 100 až 150 lidí denně. Po půl roce jsem měl na webu pět set lidí denně, po roce tři ti- síce lidí a ten web na to nebyl stavěný. Když přišla vlna sedm tisíc denně, tak se prostě zhroutil.

Potřeboval jste celý nový web...

Přesně tak. Udělali jsme nový, to je ten stávající, který jsme dávali dohromady v roce 2013. No a teď připravuju zas nový, který bude už responzivní, aby fungoval i na mobilech a tabletech. Hlavně máme spoustu materiálu, teď i poznatků a nasbíraných zkušeností. Hodně se toho tam změní nejen graficky.

Rozumím tomu správně, že to i dnes tvoříte a spravujete sám? Myslím ten obsah webu videopodlahy.cz?

Je to tak. Kluci podlaháři se mi občas smějou a říkají mi „marketing přišel". Já už si to ale bez toho ani nedovedu představit. Kromě toho, že to pomáhá spoustě lidem, tak samozřejmě i mě. Lidi, kteří mě oslovují s poptávkami, už si většinou projdou mojí „školou" na webu a vědí, co ode mě mohou očekávat. Když dělám cenové nabídky, tak v nich i odkazuju na to, jak by to mělo vypadat, anebo naopak, jak to může vypadat, když to někdo neumí.

Vaše rubrika „Podlahářská zvláštní škola" dokáže člověka odradit od podezřele levných nabídek...

Bohužel kolem podlah se pohybuje spousta pokladačů, kteří se za podlaháře vydávají, a ti mohou zaniknout až ve chvíli, kdy si to ti lidé, kteří si podlahu nechávají udělat, uvědomí. Že prostě ta super levná nabídka znamená, že je ten dotyčný ošidí buď na práci nebo na materiálu. Jinak to nejde. Jak říkám na webu: „Kdo chce slevu, musí počítat s tím, že opravdu nedostane to, co si myslí, ale pouze to co si zaplatí."

Já to vnímám jako dvě skupiny lidí. Jedna dělá práci špatně z hlouposti, protože prostě neví, jak se to má dělat dobře. Druhá skupina – a čert ví, kdo je horší – šidí práci a materiál záměrně. Je to jejich způsob získávání peněz.

Obě jsou průšvih, protože obě poškozují investora, kazí dobrou pověst podlahářů a taky jenom díky nim se daří některým firmám prodávat nekvalitní podlahoviny.

A v čem je největší problém, pokud se budeme bavit o těch, kteří dělají práci špatně, ale není to jejich cíl nebo záměr?

Spousta řemeslníků se pouští do zakázek, na kte- rý nemají. Né, že by to nezvládli fyzicky, ale oni na to nemají potřebný vybavení nebo se nevzdělávají. Vidí velký kšeft, pěkný peníze a tak to vezmou, ono to nějak dopadne...

Kompletní rozhovor si můžete přečíst ZDE:

ZDROJ článku: www.drevoportal.cz